O krásné tváři kočky Barči
Myslíte si, že kočky mají tvář, jsou schopny výrazů, šklebů, úsměvů a mimiky? Já ano. Už jsem tady říkala, že jsem dlouholetý chovatel koček a obdivuji je od prvního okamžiku, co se o mne, jakožto o batole, takhle jednou jedna kóča otřela. Podle mne mají kočky celý soubor povahových vlastností. Tyto jsou utvářeny geny, prostředím z jakého vzešly a prostředím, do kterého přišly. Zatímco o kočce Tereze mne jako první napadne, že je moudrá, samostatná, společenská a vůdčí, tak o kočce Barče bych řekla, že je krásná, tajemná, dojemná a plachá. A jsou somatotypně značně rozdílné.
Barča je britská modrá krátkosrstá.
Vlastním jménem Barbara. Ale to na mne bylo v Barčiných začátcích moc
snobské, tak se z ní stala Barča.
Když chce, tak na své jméno slyší. Když chce…. Spíš však slyší na
typické zvuky, třeba otevírání dveří skříňky, ve které má schované žrádlo, nebo
žuchnutí mnou přinesené tašky na podlahu, ve které je, no co jiného, než žrádlo
pro Barču.
Barča má kulatou hlavu a její tvar
je podobný srdíčku. Má krásné oranžové oči. Má hustou hebkou liliově šedou srst
a krátký ocas. Původ krátkého ocasu mi nebyl nikdy původním majitelem sdělen,
takže se jenom mohu dohadovat, jak k němu přišla. Barča je původem
Ostravačka. Krátce silně mňouká. Původní
majitel si podle mne dodnes myslí, že Barču umístil do dobrých rukou, což je
samozřejmě pravda, já se však domnívám, že se jí zbavil. Původně nám bylo
nabídnuto malé koťátko Britky, v momentu, když jsem kývla, že kotě bereme,
tak k nám přivezli tříletou kočku. Měla čerstvě po kastraci. Do té doby
byla kočkou určenou na rození koťat na prodej. Její majitelce se prý omrzela
krása britských koček a začala chovat a prodávat kočky ruské. A tak Barča
musela pryč. Odhodili ji jako kus
použitého hadru, a to se kočkám nedělá. To kočka nikdy nezapomene.
Barča byla
na počátku našeho společného života nesmírně plachá. Asi právě proto, jsem až
po mnoha měsících zjistila, že má blechy!
Postupem let, nikoliv měsíců či dní, trochu okřála, více se k nám
přiblížila, ale propast tam stejně stále je. Zatímco ostatní členové mé zvířecí
smečky jsou vidět a neustále slyšet a pokud možno, se po mně plazí a dožadují
se nehynoucí přízně, Barča je stín. Kolikrát si říkám, jestli ještě vůbec je a
kde, a v momentu, kdy na ni myslím, se náhle objeví. Zastepuje kulatými
tlapičkami, zabodne do mne krátký ocas a vykvikne mňů – což znamená JSEM ZDE a
CHCI ŽRÁT…
Barča dokáže vykulit oči a dokáže
se zatvářit jako prvorepubliková herečka, která je ženou nesvéprávnou a
závislou zcela na muži, který je zrovna herečce nablízku. Umí rozkošně našpulit
pusinku a umí se divit. Myslím, že dovede i omdlít, skácet se na koberec,
přesněji do připravené náruče… Miluje drobný hmyz, který, když se nikdo nedívá,
loví a potajmu požírá. Z vyhřátého domku vyleze opravdu až na jaře, když
je venku minimálně patnáct stupňů a domů zaleze na podzim při prvním
chladnějším větříku a víc již z něho nevyleze. V zimě je z ní mistr domácí potulky a mistr v ležení
ve skrýších, o kterých ví jenom ona sama. Barča je vlastně legenda. Známí ví, že
máme dvě kočky, ale Barča není vítací typ, takže se objevuje sporadicky a
nikoliv na přání. Ovšem, když se objeví, kdokoliv jí spatří, tak prohlásí, že
je krásná, že takovou krásnou tvářičku ještě neviděli…
Komentáře
Okomentovat