čtvrtek 2. února 2017

Znáte ten pocit, že se jako na Vás někdo dívá...

a Vy nevíte kdo, odkud a proč, ale přesto cítíte jeho pohled velmi intenzívně.


Jak jinak, než že spěchámmmmm...

Moje matka nesnáší má  obvyklá slova, jejichž význam je zcela jasný, kdy  prostě vysloveny znějí asi takto... Taááák, ŠUP...ŠUP! A tak dnes v obvyklém časovém presu jsem vystartovala z práce, a jak jinak než se šup šup na jazyku.

Totiž, několikrát opakovanými slovy šup šup,  v různé hlasové modulaci a intenzitě, se snažím zmotivovat kohokoliv, třeba  sebe, dceru, matku, psy, kolegy, auto,  vlastně vše, co je kolem mne a má možnost se hýbat rychlostí blesku, samozřejmě za účelem dosažení vyšších a rychlejších výkonů.  Nemám prostě čas vychutnat si možná kouzelný okamžik, kdy si má dcera v šatně školy nasazuje čapku na hlavu na setínu milimetru přesně, tak jak to viděla u své spolužačky,  a to asi tak dvacet minut čistého času, a to nepočítám ten špinavý, a to samozřejmě za situace, kdy mne nechala čekat asi tak pět a  dvacet minut v šatně, protože právě měla neodkladný pohovor s jinou spolužačkou ve třídě, na neodbytné téma, jestli měla Karkulka vlka ráda, nebo měla ráda myslivce ...Bože... (právě nacvičují pohádku o Karkulce)


Letím si takto dnes odpoledne po Fugnerově náměstí v Praze 2, je tam takový šup dolů a šup nahoru, když si najednou uvědomím, v momentu, kdy popírám zemskou přitažlivost, neboť při šupu dolů jsem si nevšimla parádní ledovky pokrývající chodníček,  že je tam něco, co tam  ráno nebylo. A  TO něco na mne zírá a já nevěřím vlastním očím. A najednou letím vzduchem, nohama vzhůru a  vidím... a padám, naštěstí bez zlomení údu, pod nohy obrovského sněhuláka.



Podotýkám, v blízkosti není škola, jen středisko substituční péče Sananin a upřímně si myslím, že sněhulák je dílem jejich klientů. Prostě, kdo si hraje nezlobí!

Žádné komentáře:

Okomentovat

Vybraný příspěvek

Tak romantický a nostalgický podzim...

...vnímám letos... Poslední rozloučení s teplými dny pozdního babího léta na pozadí překrásné scenér...