O krásné tváři kočky Barči

Myslíte si, že kočky mají tvář, jsou schopny výrazů, šklebů, úsměvů a mimiky? Já ano. Už jsem tady říkala, že jsem dlouholetý chovatel koček a obdivuji je od prvního okamžiku, co se o mne, jakožto o  batole, takhle jednou jedna kóča otřela. Podle mne mají kočky celý soubor povahových vlastností. Tyto jsou utvářeny geny, prostředím z jakého vzešly a prostředím, do kterého přišly.  Zatímco o kočce Tereze mne jako první napadne, že je moudrá, samostatná, společenská a vůdčí, tak o kočce Barče bych řekla, že je krásná, tajemná, dojemná a plachá. A jsou somatotypně značně rozdílné.

Barča je britská modrá krátkosrstá. Vlastním jménem Barbara. Ale to na mne bylo v Barčiných začátcích moc snobské, tak se z ní stala Barča.  Když chce, tak na své jméno slyší. Když chce…. Spíš však slyší na typické zvuky, třeba otevírání dveří skříňky, ve které má schované žrádlo, nebo žuchnutí mnou přinesené tašky na podlahu, ve které je, no co jiného, než žrádlo pro Barču.

Barča má kulatou hlavu a její tvar je podobný srdíčku. Má krásné oranžové oči. Má hustou hebkou liliově šedou srst a krátký ocas. Původ krátkého ocasu mi nebyl nikdy původním majitelem sdělen, takže se jenom mohu dohadovat, jak k němu přišla. Barča je původem Ostravačka. Krátce silně mňouká.  Původní majitel si podle mne dodnes myslí, že Barču umístil do dobrých rukou, což je samozřejmě pravda, já se však domnívám, že se jí zbavil. Původně nám bylo nabídnuto malé koťátko Britky, v momentu, když jsem kývla, že kotě bereme, tak k nám přivezli tříletou kočku. Měla čerstvě po kastraci. Do té doby byla kočkou určenou na rození koťat na prodej. Její majitelce se prý omrzela krása britských koček a začala chovat a prodávat kočky ruské. A tak Barča musela pryč.  Odhodili ji jako kus použitého hadru, a to se kočkám nedělá. To kočka nikdy nezapomene.

Barča byla na počátku našeho společného života nesmírně plachá. Asi právě proto, jsem až po mnoha měsících zjistila, že má blechy!  Postupem let, nikoliv měsíců či dní, trochu okřála, více se k nám přiblížila, ale propast tam stejně stále je. Zatímco ostatní členové mé zvířecí smečky jsou vidět a neustále slyšet a pokud možno, se po mně plazí a dožadují se nehynoucí přízně, Barča je stín. Kolikrát si říkám, jestli ještě vůbec je a kde, a v momentu, kdy na ni myslím, se náhle objeví. Zastepuje kulatými tlapičkami, zabodne do mne krátký ocas a vykvikne mňů – což znamená JSEM ZDE a CHCI ŽRÁT…  

Barča dokáže vykulit oči a dokáže se zatvářit jako prvorepubliková herečka, která je ženou nesvéprávnou a závislou zcela na muži, který je zrovna herečce nablízku. Umí rozkošně našpulit pusinku a umí se divit. Myslím, že dovede i omdlít, skácet se na koberec, přesněji do připravené náruče… Miluje drobný hmyz, který, když se nikdo nedívá, loví a potajmu požírá. Z vyhřátého domku vyleze opravdu až na jaře, když je venku minimálně patnáct stupňů a domů zaleze na podzim při prvním chladnějším větříku a víc již z něho nevyleze. V zimě je z ní mistr domácí potulky a mistr v ležení ve skrýších, o kterých ví jenom ona sama. Barča je vlastně legenda. Známí ví, že máme dvě kočky, ale Barča není vítací typ, takže se objevuje sporadicky a nikoliv na přání. Ovšem, když se objeví, kdokoliv jí spatří, tak prohlásí, že je krásná, že takovou krásnou tvářičku ještě neviděli…