O kočce Tereze
Za
svůj život jsem měla tu čest žít s několika kočkami. Každá měla úplně
jinou povahu. Jediné, co je spojovalo, byla povrchní krása, protože prostě kočky
jsou krásné, teda alespoň já jsem jejich velkou obdivovatelkou. Kočky dobře ví,
že je mám ráda. Často mne navštěvují i kočky cizí, které se mnou stráví pár
svých chvilek na mé zahrádce, a potom, když jsou unaveny pohledem na má shrbená
záda, ruce od hlíny a mozoly na prvé ruce, odchází do svých domovů. Mám ráda
kočky všech druhů, typů a o něco kladnější vztah mám ke kočkám než ke kocourům.
Dokonce, už jako malá, jsem v pražském bytě, přes velké protesty mojí
maminky, měla Macánka č. 1 a Macánka č. 2. Oba to byli nevykastrovaní kocourci,
a asi právě proto, se nakonec oba dva časem přestěhovali na venkov, k babičce,
kde měli svůj kočičí ráj. I po čtyřiceti letech jasně poznávám jejich geny v kočkách
procházejících se kolem starého domu v malé vesnici ve východních Čechách.
V dospělosti
pak u mne nastalo období tzv. vlastních koček. První kočky měly biblická jména,
asi to bylo proto, že jsem tehdy studovala historii. Jmenovaly se Sára a
Ráchel. Jedna byla Mourek a druhá byla Černá a pocházely z jednoho brněnského
sklepa. Jejich matkou byla jedna pouliční kóča, která neměla vztah k vlastním
dětem, a tak je záhy po jejich narození opustila. Dala přednost potulce, před
každodenním stresem a starostmi o svůj potěr. Když jsem je tehdy dostala, se
slovy odborníka, že jsou na umření, věděla jsem, že to prostě spolu zkusíme,
ačkoliv to byly kostřičky potažené slaboučkým kožíškem. Fakt pečlivě jsem je
piplala, krmila skleněným kapátkem určeným na kapky do nosu a kočky se mi za to
odvděčily. Krásně vyrostly a byly úžasné. Čistotné, empatické a měly krásné
oči. Každá jiné. Po pár letech jsem měla takové složité období, a musela jsem
se několikrát stěhovat z města do města, tak kočičky nakonec musely zůstat
na chaloupce v jižních Čechách, kde o ně však bylo dobře postaráno. Ale už
to ale nebylo ono. Cítím, že mám vůči nim dluh. Dnes jsou v kočičím nebi a
já na ně stále s láskou vzpomínám.
Tereza,
vlastním jménem Terezie.
Když
jsem se usadila, tak jsem poznala, že má duše opět touží po kočce. Bylo to v době,
když jsem už byla rozumná, a tak jsem jasně poznala, jakou kočku moc chci, po
jaké toužím. Byla to britská krátkosrstá modrá. Kotě, jasně vyčnívající z koťat
hrajících si s matčiným ocáskem, při naší první návštěvě, se narodilo v Pečkách
před čtrnácti lety. Při druhé návštěvě bylo zcela uhrazeno a odvezeno, a od té
chvíle jsem měla tu čest žít a uklízet po někom, kdo je jedinečný, krásný,
sobecký, hravý, společenský a nosí nejkrásnější jméno na světě. Škoda, že nemám
fotky malé Terezky. Prohledali jsme s mužem všechny disky, zálohy,
počítače a co já vím co ještě, ale fotky prostě nejsou. Takže, byla krásná.
Bála se vlastního obrazu v zrcadle. Byla mlsná a vyžadovala jenom
značkovou potravu, samozřejmě dováženou z britských ostrovů. Byla hravá,
nechtěla se nosit v náručí a v noci nás kousala do nohou. V době
dospívání byla náladová, shazovala úmyslně věci a bytové dekorace a v osmi
měsících zcela dospěla. Po několika nocích, když skákala z balkónů a
věšela se nenaplněnou touhou na lustr, poškrabala ze vzteku bytové dveře,
rozcupovala moje punčocháče a kabelku značky Valentino, jsem zavolala
veterináři. Potom se zklidnila, ale už byla dospělá. Začala tloustnout. Při
jedné z návštěv veterináře, jsem byla upozorněna na to, že je skutečně
mohutná, měla tehdy sedm a půl kila, a že to kočce, která nemá žádný podnět,
rozhodně nesvědčí. Tak jsme pořídili kočku druhou. Zanedbatelné mrňavé
mourovaté kotě s tím, že je to kočka!!! Tak bylo kotě malé (neznačkové),
že po první návštěvě veterináře, při dotazu, jak se jmenuje… Zuzanka…se na mne
veterinář s opovržením podíval a řekl…paní dyť je to kocour!... A najednou
měl kocour vlastní identitu a byl to Zuzán. Zuzánek je dnes také v kočičím
nebi. Tereza je stále zde.
Prožila
se mnou čtrnáct let. Tedy samozřejmě s celou rodinou…Byla u všech mých
radostí a trápení. Dnes je to stařenka, které nesmírně prospělo to, že má
relativní volnost a může se courat, kdykoliv se jí zachce, po mé „anglické“ zahrádce.
Ráda si nechá slunce pálit do kožichu, když se válí na trávníku, nebo někde v cibuli…
Přežila příchod aktuálně druhé kočky Barbary. Česky Barči. Tato se k nám dostala
omylem, byla z chovu a byla zanedbaná, sociálně nevyvinutá a měla blechy.
Ty už dneska nemá a stále se socializuje. Není suverén jako Tereza a já jejím
odchovem splácím dluh svým prvním kočkám, které jsem asi trochu opustila.
Tereza
je vůdce naší zvířecí smečky. Zásadně, vždy polehává v nejvyšší možné pozici,
prostě aby měla přehled. Přišla již o několik zubů a její pohled není tak
jiskrný jako zamlada. Není už tak zlomyslná a někdy zajde pro pomazlení. Nikdy
se nenaučila normálně mňoukat, a tak s nevysvětlitelnou oblibou okolo páté
hodiny ranní, stojí na schodech a vřeští. Stále má dobrý apetit. Když chce, tak
mi přichází v noci vyprávět svá kočičí moudra. Vždy jí ráda uvítám. Mám jí
prostě nesmírně ráda, je nádherná.
Komentáře
Okomentovat