O kočce Tereze



Za svůj život jsem měla tu čest žít s několika kočkami. Každá měla úplně jinou povahu. Jediné, co je spojovalo, byla povrchní krása, protože prostě kočky jsou krásné, teda alespoň já jsem jejich velkou obdivovatelkou. Kočky dobře ví, že je mám ráda. Často mne navštěvují i kočky cizí, které se mnou stráví pár svých chvilek na mé zahrádce, a potom, když jsou unaveny pohledem na má shrbená záda, ruce od hlíny a mozoly na prvé ruce, odchází do svých domovů. Mám ráda kočky všech druhů, typů a o něco kladnější vztah mám ke kočkám než ke kocourům. Dokonce, už jako malá, jsem v pražském bytě, přes velké protesty mojí maminky, měla Macánka č. 1 a Macánka č. 2. Oba to byli nevykastrovaní kocourci, a asi právě proto, se nakonec oba dva časem přestěhovali na venkov, k babičce, kde měli svůj kočičí ráj. I po čtyřiceti letech jasně poznávám jejich geny v kočkách procházejících se kolem starého domu v malé vesnici ve východních Čechách.

V dospělosti pak u mne nastalo období tzv. vlastních koček. První kočky měly biblická jména, asi to bylo proto, že jsem tehdy studovala historii. Jmenovaly se Sára a Ráchel. Jedna byla Mourek a druhá byla Černá a pocházely z jednoho brněnského sklepa. Jejich matkou byla jedna pouliční kóča, která neměla vztah k vlastním dětem, a tak je záhy po jejich narození opustila. Dala přednost potulce, před každodenním stresem a starostmi o svůj potěr. Když jsem je tehdy dostala, se slovy odborníka, že jsou na umření, věděla jsem, že to prostě spolu zkusíme, ačkoliv to byly kostřičky potažené slaboučkým kožíškem. Fakt pečlivě jsem je piplala, krmila skleněným kapátkem určeným na kapky do nosu a kočky se mi za to odvděčily. Krásně vyrostly a byly úžasné. Čistotné, empatické a měly krásné oči. Každá jiné. Po pár letech jsem měla takové složité období, a musela jsem se několikrát stěhovat z města do města, tak kočičky nakonec musely zůstat na chaloupce v jižních Čechách, kde o ně však bylo dobře postaráno. Ale už to ale nebylo ono. Cítím, že mám vůči nim dluh. Dnes jsou v kočičím nebi a já na ně stále s láskou vzpomínám.
Tereza, vlastním jménem Terezie.
Když jsem se usadila, tak jsem poznala, že má duše opět touží po kočce. Bylo to v době, když jsem už byla rozumná, a tak jsem jasně poznala, jakou kočku moc chci, po jaké toužím. Byla to britská krátkosrstá modrá. Kotě, jasně vyčnívající z koťat hrajících si s matčiným ocáskem, při naší první návštěvě, se narodilo v Pečkách před čtrnácti lety. Při druhé návštěvě bylo zcela uhrazeno a odvezeno, a od té chvíle jsem měla tu čest žít a uklízet po někom, kdo je jedinečný, krásný, sobecký, hravý, společenský a nosí nejkrásnější jméno na světě. Škoda, že nemám fotky malé Terezky. Prohledali jsme s mužem všechny disky, zálohy, počítače a co já vím co ještě, ale fotky prostě nejsou. Takže, byla krásná. Bála se vlastního obrazu v zrcadle. Byla mlsná a vyžadovala jenom značkovou potravu, samozřejmě dováženou z britských ostrovů. Byla hravá, nechtěla se nosit v náručí a v noci nás kousala do nohou. V době dospívání byla náladová, shazovala úmyslně věci a bytové dekorace a v osmi měsících zcela dospěla. Po několika nocích, když skákala z balkónů a věšela se nenaplněnou touhou na lustr, poškrabala ze vzteku bytové dveře, rozcupovala moje punčocháče a kabelku značky Valentino, jsem zavolala veterináři. Potom se zklidnila, ale už byla dospělá. Začala tloustnout. Při jedné z návštěv veterináře, jsem byla upozorněna na to, že je skutečně mohutná, měla tehdy sedm a půl kila, a že to kočce, která nemá žádný podnět, rozhodně nesvědčí. Tak jsme pořídili kočku druhou. Zanedbatelné mrňavé mourovaté kotě s tím, že je to kočka!!! Tak bylo kotě malé (neznačkové), že po první návštěvě veterináře, při dotazu, jak se jmenuje… Zuzanka…se na mne veterinář s opovržením podíval a řekl…paní dyť je to kocour!... A najednou měl kocour vlastní identitu a byl to Zuzán. Zuzánek je dnes také v kočičím nebi. Tereza je stále zde.
Prožila se mnou čtrnáct let. Tedy samozřejmě s celou rodinou…Byla u všech mých radostí a trápení. Dnes je to stařenka, které nesmírně prospělo to, že má relativní volnost a může se courat, kdykoliv se jí zachce, po mé „anglické“ zahrádce. Ráda si nechá slunce pálit do kožichu, když se válí na trávníku, nebo někde v cibuli… Přežila příchod aktuálně druhé kočky Barbary. Česky Barči. Tato se k nám dostala omylem, byla z chovu a byla zanedbaná, sociálně nevyvinutá a měla blechy. Ty už dneska nemá a stále se socializuje. Není suverén jako Tereza a já jejím odchovem splácím dluh svým prvním kočkám, které jsem asi trochu opustila.
Tereza je vůdce naší zvířecí smečky. Zásadně, vždy polehává v nejvyšší možné pozici, prostě aby měla přehled. Přišla již o několik zubů a její pohled není tak jiskrný jako zamlada. Není už tak zlomyslná a někdy zajde pro pomazlení. Nikdy se nenaučila normálně mňoukat, a tak s nevysvětlitelnou oblibou okolo páté hodiny ranní, stojí na schodech a vřeští. Stále má dobrý apetit. Když chce, tak mi přichází v noci vyprávět svá kočičí moudra. Vždy jí ráda uvítám. Mám jí prostě nesmírně ráda, je nádherná.





Komentáře

Oblíbené příspěvky