Prvních třicet...

Budím se časně ráno  a má první cesta vede do garáže zkontrolovat gumy. Musí se přifouknout. Kilometrovník je v pořádku, a tak svého krasavce pomalu vedu ven do ranních slunečních paprsků, které slibují, že bude krásně celý den, aby trochu nabral po zimě barvu a zkoncentroval se na výkon. Na nebi ani mrak, rosnička v mém telefonu hlásí odpolední teploty kolem 26 st. C. Paráda, už se nemohu dočkat!

Postupně vstávají a nezdá se mi, že je kdokoliv nadšen mým nápadem vyrazit v 8 ráno na první kolový výlet této sezóny. Muž sjezdil včera Kokořínsko, a tak je rád že si sedne. Dcera protestuje, že chce mít dneska klid, že včera byla celý den na taneční soutěži... Syn zabručí, že chce spát... ať ho nebudím a poté mi pokládá otázku, zda-li se cítím být normální?!  

Naprosto!

Ale je mi jasné, že tým je v rozkladu! A tak zkouším metodou cukru, bič je zatím zasunut za opaskem, naslibovat hory i s horákama... jídlo v naší oblíbené restauraci, vítr ve vlasech a úsměv na tváři, milou společnost mé osoby... formování postavy...krásné pohledy do krajiny a čerstvý vzduch v plicích...prostě slibem nezarmoutím... zdá se!

Chystám snídani, vytvářím nepečený zákus, aby tělo v odpoledních hodinách, po sportovním výkonu zbavené rafinovaného cukru, jej mohlo zase náležitě do těla dostat... oblékám se do sportovního.

V neuvěřitelných 10 hodin je tým připraven k odjezdu. Nejsme kompletní, ale i větší sportovci to prostě někdy vzdají! A jede se...

Krajina mezi Labem a Jizerou je krásná. Ne, to je slabé slovo... je úchvatná. Řeky tekly, hmyz bručel, svěží listy na stromech a slunce v duši, oběd v restauraci s výhledem na Jizeru a konečná věta dcery... že to vlastně bylo moc pěkný...byla ta správná odměna za prvních třicet. Proč si jenom nemohu sednout?