Žili byli tři bratři...

... no, když to tak počítám, tak původně byli čtyři a ještě měli jednu sestru.  Zkrátka, bylo jich hodně. Postupně se rodili po válce do doby, která pro ženu, matku, hospodyni a pracovnici v místním JZD, nebyla snadná. Prostě bylo jich pět, žili daleko, na hranici naší země, v hlubokých lesích, kde se občas ještě střílelo. Jejich maminka musela v ruce na valše v mydlinkách z jádrového mýdla  prát pleny a košilky. Časem začala nakupovat stále větší a větší hrnce, protože měli stále hlad a ona potřebovala navařit větší množství pokrmu najednou. Jejich tatínek musel vydělat na pět párů botiček a vlnu, aby maminka napletla na tuhou zimu dostatek rukavic čepic a šál. Naštěstí se jim vyhnuly zákeřné choroby, takže postupně dorostli do pubertálních chlapců, přestěhovali se blíž do vnitrozemí, s menšími či většími úspěch vyhodili školu základní, vyučili se a oženili. Každý založil rodinu, která se postupně rozmnožovala. Pamatuji si, a je to dávno, že se nás sešlo o pouti (většinou to byl poslední srpnový víkend a pouť byla místní zcela slavná slavnost) u babičky i 25 lidiček. Dnes, pokud bychom se sešli, by nás bylo zase asi o 15 lidiček více. Ale už se nesejdeme. Myslím že nikdy. Bratry rozfoukal čas, sestru odvál vítr.  No co dodat.. je to škoda...a pokud máte tu možnost, chraňte si rodinu jako poklad...ta naše se pravděpodobně již nikdy nesejde.