Jak jsme fotili křečka...

tedy po pravdě, nikoliv křečka ale "křečiči"...  A jmenuje se

Princezna..., prosím!

Tento článek není pro každého! Na to upozorňuji hned v úvodu!

Je pouze pro rodiče, kteří odolávají několika měsíčnímu nátlaku a útlaku svého zatvrzelého až pěkně protivného potomka, odolávají prosbám, škemrání, naléhání, vyhružkám, slibům, pěkným očím a bůh ví čemu ještě... a nakonec podlehnou... 
Konec, tečka! Jako já! 
Tak pouze tito rodiče pochopí tento článek, protože se vlastně  díky pořízení zvířátka vrací do svého dětství a moc  dobře ví, co všechno pro toho svého vymodleného křečka (morče, kotě, štěně...) byli schopni rodičům slíbit a také dobře ví, jak to bylo dál!

Říkala jsem si, že k našemu rozsáhlému zvířecímu parku již žádné zvíře určitě nepřibude, ale nakonec je všechno jinak. První požadavek zněl jasně... musí to být muž, samec, ale sehnat samce byl fakt problém... A protože syrský křeček nebyl v den D nikde v okruhu 20km ke koupi, tak k nám do službičky přišla samička. Je neodolatelná, roztomilá, spolupracující, poměrně voňavá. Miluje sport a nad ránem si prohání faldy v kolečku, které pěkně vrže...
Ráda se nosí a ráda se fotí. Je to modelka jedna báseň.

 Jak je vidět, tak se křečice Princezna v naší rodince už zabydlela.