Co člověk stvořil

to voda vzala...

Nebudu Vás unavovat vzpomínkami, ale přece jenom, tak trochu... Před 43 lety jsem byla s rodiči poprvé a (s nimi) naposledy u moře. Baltského. A tehdy, v mých 5 letech, vznikla má první a jedinečná láska. Láska k moři, k jeho pěně, k jeho velikosti, modrosti i černotě, jeho milému hlasu i zvukům, při kterých mne mrazí na páteři. Za posledních více než 17 let, mne s prvními slunečními jarními paprsky začne moře z dálky lákat. Spím a najednou jej slyším. Plavu v něm a přes hlavu se mi neočekávaně přelije vlna. V ústech cítím slanou vodu. Plavu a plavu a jsem ráda, že doplavu ke břehu. Tělo seknu na rozžhavený písek či kameny a cítím, jak mi moře bere a zároveň dodává sílu. A tak se každý rok vydávám za jakýmkoliv mořem a doslova se nemohu dočkat toho prvního momentu, když namočím chodila a první vlnka mi olízne lýtka.

Tentokrát první zpěněná vlnka "olízla" Terčinu nohu...

I mořské břehy jsou úchvatné. 

Písek je skvělý stavební materiál, doplněný o kameny, řasy, ptačí pírka vybízí kreativce k tvoření. 

Škoda jen, že první větší vlna smete pískové dílo, otisk v čase. Na druhou stranu, ráno přicházíte na včerejší místo a kde nic tu nic, takže můžete začít znovu a o to lépe.